Článek
Galerie umění Karlovy Vary …ze sbírky
Galerie umění Karlovy Vary příspěvková organizace Karlovarského kraje si Vás a Vaše přátele dovoluje pozvat na nově otevřenou a rozšířenou stálou expozici Českého umění 20. století, která prezentuje stejnojmennou publikaci autorského kolektivu Eva Neumannová, Božena Vachudová a Jan Samec
Tisková zpráva ke stálé expozici českého umění 20. a 21. st. Galerie umění Karlovy Vary. >> Na sklonku roku 2008 vydala Galerie umění Karlovy Vary obrazovou publikaci pod názvem Galerie umění Karlovy Vary … ze sbírky, ve které publikuje osmdesát tři obrazů a soch ze svých přebohatých sbírkových fondů. Publikace přibližuje pouze kmenový fond sbírek karlovarské galerie. Sbírky její ostrovské pobočky nejsou tentokrát prezentovány z důvodu, že charakteristika sbírek grafik a kreseb byla již zpracována v katalozích výstav Rady galerií České republiky v roce 2004 a 2008. Ojedinělá sbírka grafické tvorby německých autorů působících v Čechách se rovněž dočkala katalogové podoby v roce 1992 a 2007.
Galerie umění Karlovy Vary byla založena 1. ledna 1953. Téhož roku, 22. listopadu byla otevřena první stálá expozice českého a od roku 1959 i slovenského umění. Expozice po nejrůznějších stavebních úpravách budovy nakonec zakotvila v tzv. hlavním sále, prostoru, který od dob postavení budovy v letech 1911 – 1912 sloužil jako Kunsthalle pro místní spolek německých umělců. Na přelomu let 1981/1982 byl vydán jediný sbírkový katalog galerie představující české a slovenské umění 20. století z pera PhDr. Miroslava Racka, pracovníka regionálního oddělení Národní galerie v Praze.
Po dvou rozsáhlých výstavách galerie v roce 2000 a 2001 bilancujících rozsah a kvality malířských a sochařských fondů byla stálá expozice galerie rozšířena do dalších dvou sálů
1. patra budovy. Také její současná podoba, co nejvíce odpovídající vydané nové publikaci, opakuje toto výstavní schéma a v počtu devadesáti šesti obrazů a deseti soch zve na poznávací pouť za českým výtvarným uměním 20. a 21. století.
Pracovníci galerie tentokrát radikálně proměnili výstavní koncept. Na rozdíl od předchozích instalací, vždy upřednostňujících etapy výtvarného vývoje první poloviny 20. století, zvolili přinejmenším paritní zastoupení celého uplynulého století a v několika dílech zachytili i nejnovější aspekty uměleckého dění z let 2000 – 2008. Jakkoliv by se mohlo zdát, že v nové expozici vévodí časová posloupnost, a tedy snaha vykládat dějiny umění jakoby v celku, nebyly tyto zřetele dominantní. Autoři spěli k interpretaci, která vyplynula z akvizičních (sbírkotvorných) daností galerie, tedy z toho, jaká díla co do významu a kvalit se podařilo nashromáždit za uplynulých padesát pět let; a jaké období či problematiku českého umění by bylo možné vyjevovat v zajímavém a neopakovatelném komplexu.
Velké odborné pozornosti se proto dostalo přelomu 19. a 20. století s jeho „novými výpravami“ za českou krajinomalbou v dílech Jakuba Schikanedera, Miloše Jiránka, Antonína Hudečka a Antonína Slavíčka a dalších, neboť ta byla v hojnosti do sbírek získávána.
Obraz Cirkus z roku 1911 od Bohumila Kubišty posune pozornost návštěvníka k radikálnímu formálnímu zvratu ve výtvarné řeči, charakteristickém pro první a druhou dekádu 20. století. Nástup české moderny byl nemyslitelný bez přímých evropských kontaktů a inspirací, zejména na kubizující prostředí Paříže a expresivní Drážďany a Mnichov. Působivá díla Josefa Čapka, Emila Filly nebo Antonína Procházky a Václava Špály napovídají do jaké specifické podoby „českého kuboexpresionismu“ autoři dospěli.
Poválečný sociální civilismus přinesl českému umění neokoukaného prostého hrdinu, obyvatele měst a venkova v jeho každodenním životě a také „v krásách všedního dne“, mnohdy zprostředkovaných pobytem v kavárnách či jinými zábavami, ale i vkořeněním do cyklického venkovského života, jak přibližují obrazy Pravoslava Kotíka, Františka Muziky nebo Oldřich Kerharta. Obrazy autorů z okruhu skupiny Devětsil, ale i díla neoklasicistní orientace Jana Zrzavého nebo Otakara Kubína patří k nejharmoničtějším dílům expozice, jež lahodí oku snad každého návštěvníka.
Jen čtyři obrazy, dva od Jindřicha Štýrského, jeden od malířky Toyen a pozdní dílo Františka Janouška naznačují fantazijní a hybné nadreálné zdroje českého surrealismu, po kubismu nejdominantnějšího směru ve vývoji české meziválečné avantgardy.
Přestože galerie vlastní rozsáhlou kolekci děl z válečného období 40. let 20. století, tentokrát byly jednotlivými obrazy Františka Grosse, Kamila Lhotáka a Václava Hejny či Zdeňka Sklenáře jenom naznačeny „objevy“ spojené s technickou civilizací a extrémními válečnými prožitky. Tato redukce podobně jako další, dotýkající se projevů české krajinomalby, byla zvolena z důvodu, že předchozí letité expoziční principy se jim věnovaly s velkou pozorností. A také proto, že stěžejním jádrem nové expozice se staly informální projevy šedesátých let. Jejich přínos, smysl a umělecké hodnoty vyrostly ze srovnání s uměním, které jim předcházelo v 50. letech 20. století, jenž vycházelo ze závazných ideologických požadavků a oficiálního programu socialistického realismu. Účast našich umělců na EXPO 58 v Bruselu, kdy měli možnost se seznámit s aktuálním světovými tendencemi; nové zhodnocení významu české avantgardy na velkých výstavách v Brně a Praze, stejně jako možnost vytvářet výtvarné skupiny, stimulovalo zásadní proměnu umělecké atmosféry v 60. letech. Hledání vlastní výtvarné identity obracelo pozornost autorů k novým technikám, formálním experimentům a preferenci osobní výtvarné zkušenosti.Také v českém umění „zlatých šedesátých“ se objevují projevy lettristické, konstruktivní, popartové a především abstraktně informální, někdy také označované jako strukturální abstrakce. Z ní se v expozici představují díla Mikoláše Medka, Josefa Istlera, Zbyška Siona a Čestmíra Kafky, jehož obraz v reprodukci zdobí přebal nově vydané publikace.
Celý další blok je věnován posunům v krajinomalbě 70. a 80. let 20. století. Už to není ona na první pohled vizuálně srozumitelná podoba krajiny a jejího přírodního rámce, spíše se jedná o výtvarnou tresť nejrůznějších interpretačních úhlů rozkrývajících obsah a poselství soudobého přírodního prostoru pro lidskou existenci. Boštíkovo meditativní Pole červené vyzařuje duchovní energii, Olga Karlíková zvedá „oči diváků“ k oblakům a stopám letících ptáků. Karel Valter zase zdůraznil růst i zánik vegetace i prapůvodní životodárné přírodní síly; smaragdové zeleně vévodí plátnu Františka Hodonského. Také čelný představitel současné krajinomalby malíř Ivan Ouhel je v expozici zastoupen.
Závěrečný komplex děl expozice ukazuje, jak soudobí výtvarníci navazovali a navazují na figurální projevy představitelů moderny 1. poloviny 20. století zejména v linii, která se zamýšlela nad osudem člověka. Lidská postava, osamocená, obnažená a tím zranitelnější, se proměnila v synonymum duchovního i společenského útisku totalitního období 70. a 80. let 20. století v plátnech Václava Bláhy nebo Jiřího Sozanského a dalších. Atmosféra obrazů Jitky a Květy Válových ztěžkla, v kompozici, barevnosti, v rukopise, a se stala chmurnou existencionální výpovědí o člověku a době. Teprve postmoderní generace umělců, v expozici zastoupená projevy Františka Skály nebo Petra Nikla, vyvázala figuru z tíživého objetí doby a dala jí nové výtvarné a umělecky kreativní hodnoty v odstupu, lehkosti či hravosti a absolutní tvůrčí svobodě.
Až do 26. dubna 2009 doplňuje novou stálou expozici ještě mimořádná „bonusová“ kolekce padesáti tří obrazů a plastik vystavených v přízemních sálech galerie jako jedna z možných variant výběru z tisíce obrazů a tří set plastik, které jsou uloženy v depozitářích galerie.
/napsala B.Vachudová/
Autor článku:
publikováno: 18.3.09 v 17:03:09 | zobrazeno: 1460x
sdílet: facebook , myspace , digg , del.icio.us